Jdi na obsah Jdi na menu
 


SVĚDOMÍ

7. 4. 2007

 

Až jednou přijdeš na místo,

kde vítr hlas listům dal.

A všude stromů nejmíň sto,

tam popojdi o krůček dál.


Až na malé mýtince

jen chvíli čas svůj obětuj,

skloň zrak k tamté pěšince,

ničeho se neboj a dál pevně stůj.


Však je to jen uzlíček,

to co na pěšince leží.

Přistup ještě kousíček,

i když mráz po zádech běží.


A skloň se k té hromádce,

vždyť to sličná dívka je.

Ale co ty škrábance?

Co ty z krve krůpěje?


No tak otoč tu dívku,

ať do tváře jí vidíš!

Proč jí chytáš za ruku?

Co k ní vlastně cítíš?


Vždyť to láska k tobě jen,

ta jí vzala život,

když tys pýchou oslepen

neslyšel její brekot.


Teď máš špatné svědomí?!

Až teď toho lituješ?!

Listí v lese zašumí…

… a ty své oči otevřeš.

A spatříš jen strop svého pokoje…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář